13. den ve Španělsku - žasnu :-)

Já pořád tvrdím, že na mě někdo neustále dohlíží, chrání mě, posílá mi příležitosti a stará se o mě. Dnešek není výjimkou. Překvapuje mě, jak mám největší zážitky vždy z večera :-) Tak na to pojďme od začátku :-)

Další mou teorií je, že když jdu spát později, stačí mi méně spánku. Zatím moc nevím, co je na tom pravdy, ale překvapilo mě, když jsem se po usnutí v sedm ráno, vzbudila odpočinutá už ve 12. Dala jsem si ranní protahovačku, dopsala jsem včerejší den a dobře jsem se nasnídala :-) Odpoledne jsem se věnovala sepsání předevčírejšího dne a musím říct, že mě pobavilo, když po dopsání přišel Matheus, já se ho ptala, jak se vyspal a on se mě zeptal: "Cómo?" [Kómo] Říkám si, jaké jak, vždyť jsem to řekla dostatečně srozumitelně, to by měl chápat, tak kde se stala chyba? Aha! Ve skutečnosti to nemohl chápat, protože jak jsem byla zabraná do psaní, řekla jsem mu to česky :-D Nyní přišla řada na práci a následně se již ochladilo alespoň na 30 stupňů, a tak by bylo fajn vydat se na procházku po kamarádech, abych se s nimi ještě rozloučila, když zítra odjíždím. Kým tedy začneme? Koukla jsem na facebook a shodou okolností mi Nabil napsal, a tak s ním, jeho rodinkou, Franciscou a její rodinkou to všechno začalo v jednom tapas baru, kde každý sledoval utkání fotbalu mezi Německem a Argentinou. Nabil dnes odváží Francescu s její rodinou do Sevilli a chtěl, abych mu při zpáteční noční cestě dělala společnost, aby za volantem neusnul. Poněkud jsem odmítla, protože jsem tady poslední večer a některé přátele jsem ještě neviděla. Toto je výlet v autě alespoň na šest hodin, řekla bych. Nakonec jsem se tady rozloučila, což zřejmě nikdo můj odchod před koncem utkání nechápal a šla jsem za Guillermem, který fandil s přáteli v jiné hospůdce.

"A kde je ten Agamemnom? Ve které části ulice Pedro Antonio a na které straně?" ptala jsem se. Odpověď byla nalevo, tak se tedy vydávám na cestu a sleduji každý název tapas baru, což je docela sranda, protože Pedro Antonio je plné tapas barů J U jednoho tapas baru jsem viděla někoho, kdo mi přišel jako Guillermo, ale nebyl to on. Tak jsem šla dál, až jsem došla na konec ulice. Hups J Bylo mi jasné, že je Guillermo zahleděný do fotbalu, tak jsem mu ani nepsala a zeptala jsem se v jednom rádoby fast foodu.

Byla jsem odkázána na jiné lidi a ty mi následně řekli, že jsem to přešla a poslali mě zpátky. "Jedna ulice, druhá ulice, kruci písek, kde je ta odbočka, už by to tady mělo být." říkám si. "Slečno, vidíte za vámi tu zahrádku? Právě jste to přešla." Aha, tak tady byl zřejmě trochu problém s překladem, nebo jsem si to smíchala dohromady J Vracím se k poslednímu tapas baru, zjišťuji, že se jmenuje Agamemnon a zkoumavě koukám dovnitř, protože venku Guillerma nevidím. "Koho hledáš? Pobíháš tady ze strany na stranu..." povídá jeden kluk. "Hledám kamaráda, neviděl jsi ho?" odpověděla jsem ze srandy. "Myslíš Guillerma? Ten je tady vevnitř, koukni." :-O :-O :-O Tak to jsem na něj koukala jak vyjevená :-D Jak může tušit, koho hledám, to mu to Guillermo říkal, že přijde nějaká "blondýna", či co? :-D Později jsem se dozvěděla, že jsme i s tímto Albertem byli jednou i s Guillermem na tapas. Srandovní je, že Guillermo si to nepamatuje a u mě je pravda, že mi jeho tvář něco říká. Stejně je to ale mazec, jak mě dostal :-D

Fotbal bych zkrátila na fakt, že vyhrálo Německo. Bavilo mě, jak se prodlužovalo po 15 minutách na obou stranách a překvapilo mě, že po gólu se neskončilo, ale 15 minut se dohrálo. Není se čemu divit. O fotbal se nezajímám a můj názor na něj byl, že je to film o hromadě hercích ;-) Upřímně řečeno, když jsem teď viděla pár minut, docela mi i přišlo, že je to vážný a divila jsem se, že pokračují ve hře, a tak možná trošku pozměním názor ;-) Zatím ale na fotbal začít koukat nemíním J

Po fotbale jsem nové i staré přátele doprovodila do chupiteríe [čupiteríe]. Chupito [čupito] je panák a chupitería [čupitería] je "panákárna" J Mají hodně takových výstižných výrazů, ať už je to panadería - "chlebárna", "croissantería", heladería [eladería]- "zmrzlinárna", peluquería [pelukería]- vlasárna atd. V chupiteríi si dali panáka a šli jsme ven. "Ahoj! Konečně tě vidím!" Tak a můžu čumět znovu J Chris je jedním z organizátorů zájezdů, se kterým jsem byla v Lisabonu a na Gibraltaru. Měla jsem jet s mamkou i do Maroka, ale kvůli stávce personálu trajektů musela být cesta zrušena. Známe se právě kvůli cestování dobře a samozřejmě zná Chris i mého plyšáka Hafíka, který se mnou cestoval a v autobuse mi nahrazoval polštář J Chrise jsem taky chtěla vidět, ale nějak jsem to nezvládla, a tak jsem moc ráda, že jsme se potkali. Rychle jsme si shrnuli, že se máme dobře a mohli jsme se pomalu zase rozloučit. Achich no, ale hlavně že jsem ho viděla J

Stala se ale jiná věc... Slečna, která jsem zapomněla, jak se jmenuje, se loučila s Guillermem, protože se po Erasmu vrací do Německa. "No me gusta despedirme." zaslechla jsem od jednoho z nich, tedy že se jim nechce rozloučit a nelíbí se jim to. "Ty jo, divím se, že já jsem tak silná a jsem v pohodě." pověděla jsem si. To jsem neměla dělat, protože jsem si vzpomněla na mé rozlučky a hlavně jsem viděla jejich bolest a z toho mi začaly stékat slzy po tváři. A do prčic J Chvilku jsem tak stála, až přede mnou vycházel pán, který ke mně přišel a ptal se, proč toto, že určitě není důvod, aby tak hezká slečna plakala a nevím, co ještě. Řekl to hezky, ale když jsem mu to chtěla vysvětlit, zlomil se mi hlas, a tak jsem byla ráda, když mě Guillermo vzal a šli jsme v objetí se společným cítěním k němu před domek. Tam jsme se nakonec po nějaké době objímání zvládli rozloučit a já pokračovala v cestě. Fernando je s přáteli v hospůdce, tak toho nebudu rušit, uvidíme se zítra, a tak jsem si sedla na lavičku na náměstí Plaza de Trinidad a plakala.

"Slečno, prosím vás, snad vás neruším, co se stalo tak strašného, že pláčete? Vždyť vy si nezasloužíte plakat." a tím to všechno začalo J Pán stál vedle mě a povídal mi věci, abych se uklidnila. Několikrát mě pozval do blízké hospůdky, kde je i jeho bratr, který žije v Německu a je taky profesor jako on, ale on tam bere více, ale že mu to nezávidí, že je to v pořádku. Pánovi je 50 let a jeho bratrovi 47. Řekla jsem mu, že na pivo nejsem a na alkohol taky ne, a tak mi radostně nabídl pozvání na coca-colu. Nakonec mě tam nenechal sedět a vzal mě s sebou do pěkného baru. Neřekla jsem ne a jsem moc ráda, protože krom jeho bratra tam byli ještě jeho přátelé a bylo vidět, že jsou to úžasní lidé J Vzali mě automaticky mezi sebe a vše se točilo kolem mě. Sem tam se ze srandy rafali sourozenci, ale pak si řekli, že se stejně mají moc rádi J Alfonso, bratr Victora, který mě sem dovedl, se ptal, co mi Victor napovídal, a tak jsem mu řekla, že vím, že mu je 47, že bydlí v Německu, pracuje jako profesor a pobírá víc jak jeho bratr. "To je celý on. Zase se bavil o mně :-D" smál se a smáli jsme se všichni J Hold, když upřímnost, tak upřímnost J Pouze mi dopověděl pravdu a to tu, že nyní už žije v Limě v Peru a dnes se přijel do svého rodného města zase po dlouhé době povídat. Nakonec mám kontakt na Victora, takže pokud by se mi někdy zachtělo do Limy, vím, komu napíšu J Po nějaké době jsem měla tak 4 cm coca-coly a jeden z kamarádů – Juan Carlos – mi povídá: "Chceš další?" Říkám, že ještě mám a ukázala jsem mu to, ale on mi řekl: "Ale to už máš stejně jen vodu." I tak jsem řekla ze slušnosti, že nechci. Bavila jsem se s ostatními dále a za chvilku mi byla z ruky vzita sklenička a nahrazena novou :-o To jsem upřímně koukala J Průběžně jsem byla také zásobena gumovými bonbónky, které dostali jako tapas. A jaké bylo např. další téma naší konverzace? Moje jméno. A začalo se rozebírat, jestli Jana, Chana, což je španělská výslovnost, či Juana [Chuana], což je španělský překlad. Alfonso vysvětloval JuanCarlovi (na JuanCar to Španělé často zkracují), že každý se jmenuje tak, jak se jmenuje ve své zemi. Že mě nemůže přejmenovat na Juanu, ani mi nemůže říkat [Chana], jak se španělsky vyslovuji. Dával mu i jiné příklady a toto téma jim vydrželo opravdu dlouho. Victor mi mezitím začal dávat rady do života. "Víš, všichni tady na Zemi jsme na stejné lodi a je třeba si pomáhat. Dnes jsem pomohl já tobě, zítra pomůžeš ty mně, nebo někomu jinému. Kdybychom si nepomáhali, jak by to potom vypadalo? Loď by se potopila." Vykládal mi toho hodně, ale nejčastěji opakoval tento fakt. Na ostatní si tedy vzpomenu, až to budu potřebovat J Musím ale opravdu říct, že tady vládne naprosto úžasná atmosféra, cítím se v pohodě, klidu a bezpečí a sem tam zobkám gumové bonbónky J

Odcházeli jsme po třetí hodině. Já jsem se se všemi rozloučila a Alfons Victora pobídl, aby mě doprovodil k mým dveřím, aby se mi nic nestalo, a tak jsem byla doprovozena až ke dveřím, požádána, jestli bych mu sem tam o sobě mohla dát vědět, že jsem v pořádku a co je nového a byla jsem ujištěna, že se mu můžu kdykoliv ozvat, kdybych něco potřebovala. Že má jeho kamarád i hostel a měla bych mnohem lepší ceny, atp. Opravdu... Večer se vyvinul úplně jinak, než jsem si myslela J Opět je o mě postaráno a ještě mám kontakt na Limu J Ale hlavně jsem opravdu strávila srandovní večer se skvělými lidmi J